Zemětřesení v Maroku: Noční můry sester a volání po rtěnce

Dvanáctiletá Malak, která se drží svého snu stát se zubařkou, se zoufale snaží vrátit svůj život do normálu po ničivém zemětřesení, které před dvěma týdny zasáhlo Maroko.

„Chci se odtud dostat, dusím se,“ řekla mi s odkazem na provizorní stan, ve kterém teď musí bydlet, jako mnoho jiných dětí ve Vysokém Atlasu.

Malak je nejstarší ze čtyř sourozenců. Nikdo z nich nechodil do školy poté, co se velké části jejich města – Imizmiz – proměnily v trosky po zemětřesení o síle 6,8 stupně, které zemi zasáhlo 8. září.

Bylo to nejsilnější zemětřesení, které zasáhlo Maroko za více než 60 let, zabilo více než 2900 lidí a zranilo více než 5000 dalších.

Nejvíce postiženy byly odlehlé vesnice, kde bylo zničeno nebo částečně zničeno více než 50 000 domů. Poskytování pomoci bylo obtížné, protože mnoho silnic bylo uzavřeno kvůli sesuvům půdy, které následovaly po zemětřesení.

Když projíždíme kolem Amizmiz, 50 kilometrů (31 mil) jihozápadně od historického města Marrákeš, můžeme vidět rozlehlé oblasti plné plastových stanů, které stěží poskytují nějaké adekvátní útočiště rodinám v nouzi. Všichni jsou zvědaví, co budou dělat, až brzy přijde studená zima.

„Chceme jídlo, peníze a především chceme domov,“ říká Malak.

Je frustrovaná, že škody způsobené zemětřesením jí brání v návratu do školy.

„Tady je moje budoucnost ohrožena,“ řekla mi a dodala, že se chce stát zubařkou.

„Moje matka toho pro mě a mé sourozence tolik udělala.

„Tvrdě pracovala, aby nás vychovala, a já doufám, že vyrostu a budu pracovat, abych ji odměnil za všechno její úsilí,“ vysvětluje s očima plnýma smutku.

Strávím nějaký čas ve žlutém plastovém stanu, který mi poskytla marocká vláda, a povídám si s ostatními členy rodiny Malak.

Je jasné, že její mladší sestra Doaa, která doufá, že se jednou stane architektkou, trpí hlubokým traumatem.

„Každou noc se mi zdá o zemětřesení,“ říká s bledou tváří. „Je to velmi děsivé.“

„Někdy se probudím ze svých snů a zjistím, že se země třese.“

Mnoho dětí, se kterými mluvím, vypráví podobné zážitky jako Malak a Doaa.

Dětský fond OSN, UNICEF, uvádí, že zemětřesení zasáhlo téměř 100 000 dětí.

Varuje, že následné otřesy budou pravděpodobně pokračovat i v nadcházejících dnech a týdnech a vystavují děti a rodiny většímu riziku fyzického zranění a psychického traumatu.

Na druhé straně tábora Jamila uklízí nádobí, zatímco její nejmladší dcera Ikhlas má plné ruce práce s přípravou čaje.

„Je to těžké,“ řekla mi Džamila a snažila se zadržet slzy.

Vysvětluje, že většinu zásob pomoci, které do tábora dorazily, dodali dobrovolníci.

„Tady nejsou žádné záchody,“ říká Jamila. „Obávám se, že jednou onemocníme. Všichni jsme vyčerpaní.“

Mnoho rodin v táboře je chudých a už teď se snaží vyjít s penězi. Zemětřesení přidalo na jejich utrpení.

Zatímco se mnou Jamila mluvila, 10letý Ikhlas napjatě poslouchal. Nabídla mi, že mě vezme do její blízké školy, která byla zničena.

Cestou mi Ikhlas vyprávěl o noci, kdy došlo k zemětřesení.

„Běžel jsem k otci, abych se schoval, a pokračoval jsem v recitování veršů z Koránu,“ říká. „Bylo to jako soudný den.“

Byla vyděšená nedávnými otřesy.

„Vyběhla jsem ze stanu, když se to stalo,“ říká.

Ze školy zbyly jen popraskané zdi a těžce poškozené třídy. Rozsah ničení je tragický.

Stejně jako Malak i jí chybí upřímnost její školy.

„Chci vidět své učitele a přátele.“

Když jsme se chystali opustit tábor, žena se mě tiše zeptala: „Máš nějakou rtěnku nebo parfém? Chci vonět.“

Její slova byla dojemná. Požadavek se může zdát trochu překvapivý, ale toaletní potřeby a kosmetika jsou jen zřídka součástí balíčků pomoci poskytovaných postiženým rodinám v Maroku.

Ženy se mohou cítit trapně se zeptat. Lidé ale potřebují víc než jen jídlo nebo přikrývky. Potřebují se cítit jako lidé.

Marocké úřady tvrdí, že dělají vše pro to, aby utrpení zmírnily.

Král Mohammed VI. řekl, že země utratí 120 miliard dirhamů (11,6 miliardy dolarů, 9,4 miliardy liber) na obnovu oblastí zničených zemětřesením.

Obětem bude také rozdělena finanční pomoc.

Pro tyto plány ale nebyl stanoven žádný konkrétní časový rámec, který bude vyžadovat obrovské zdroje.

Maroko bylo dosud při přijímání zahraniční pomoci velmi selektivní, souhlasilo pouze s tím, že dostane pomoc od čtyř zemí – Kataru, Španělska, Spojených arabských emirátů a Spojeného království.

Místní dobrovolníci mě varovali, že podpora se bude muset zaměřit na víc než jen na budovy a peníze.

Duševní zdraví obětí, zejména dětí, je ohroženo.

V jednoduchém stanu z igelitové fólie s několika stolky a židlemi pro děti se skupina dobrovolníků snaží pomoci mladým lidem vyrovnat se s jejich traumatem prostřednictvím kreslení a psaní.

Dobrovolná sestra Muhammad Amin mi říká: „Kreslí zřícené domy a mrtvá zvířata.

Spolu s dalšími dobrovolníky cestovali více než 300 kilometrů (186 mil) z hlavního města Maroka Rabatu, aby pomohli rodinám v nouzi.

„Když jsme poprvé přijeli, děti s námi nemluvily a byly velmi šokované,“ říká.

Trvalo několik dní, než se děti otevřely a začaly zpracovávat to, čím si prošly.

Bude trvat mnohem déle, než se jejich traumata zahojí.