Probral jsem projekt s jeho kurátorem Michalem Nowotným, ředitelem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze, a začal jsem se ho ptát, jak se to stalo:
Každých šest měsíců je země, která předsedá Radě Evropské unie, odpovědná za výzdobu evropských budov. Je to určitá tradice. Takže to nebylo iniciováno Národní galerií, ale českou vládou.“
Jak jste přišel na koncept květinové unie? Jaká myšlenka se za tím skrývá?
Byla to velmi komplikovaná situace, protože umění, jak víte, se nerado míchá s politikou. Ale věřím, že časy se mění a že umělci budou moci otevřeně mluvit o myšlenkách, které jsou jim drahé.
Když mi úřad vlády zavolal, abych připravil prezentaci, shromáždil jsem devět českých umělců a grafiků a požádal jsem je, zda by se do projektu nezapojili.
A všichni souhlasili, protože pro ně je přirozené být proevropský. Evropská unie je důležitou součástí jejich české identity.
„Druhým tématem, které je pro ně i pro celou generaci těchto umělců velmi důležité, je ekologické povědomí. Pokusili jsme se tedy tato dvě témata propojit s myšlenkou spojení květin.
„Chtěl bych ale také podotknout, že svou práci nevystavujeme v muzeu nebo galerii. Jde o jiný prostor, proto jsme se také snažili projekt vizualizovat jinak – ne jako výstavu, ale spíše jako kampaň.“
Hlavním symbolem je kruhová instalace dvanácti koberců ve tvaru květiny, která jasně odkazuje na vlajku Evropské unie. Jaká je za tím symbolika?
„Především je to také věnec, květinový kruh, který si nasadíte na hlavu. Je to stará slovanská lidová tradice a samozřejmě jsme chtěli do projektu začlenit některé slovanské prvky.“
„Je to ale také metafora: Když upletete věnec, čím více květin přidáte, tím je tlustší a lépe drží pohromadě.
Odkazuje také na pozitivní vztah Čechů k přírodě, protože věřím, že téměř každý v Čechách rád tráví čas v přírodě. Pokusili jsme se tedy tento vztah k přírodě proměnit v ekologické povědomí.“
Nechybí ani velká látka utkaná z recyklovaných textilních vláken. Můžeš nám o tom říct víc?
„Je to snad nejsložitější a časově nejnáročnější kus, který pro projekt vznikl, utkaly ho Johana Pošová a Barbora Fastrová během půl roku v Národní galerii z vyřazených látek.
Látku nastříhali na tenké proužky a nějak je propletli. Obrovská tapisérie, která je 20 metrů dlouhá, zobrazuje některá témata související s ekologickým povědomím. Zobrazuje například ženy, které sbírají lahve z řeky a pak je mění v závěsy.
„Je to proto, že v jiných částech projektu ve skutečnosti používáme látky vyrobené z recyklovaných plastových lahví. Takže látka ve skutečnosti znázorňuje proces použitý v jiných částech projektu.“
„Je tu také skutečnost, že látka je tradičně navržena pro ženy a my jsme chtěli tuto praxi povýšit na výtvarné umění jako druh gesta.“
Ohýbaným nábytkem jsem zařídil i interiér Rady Evropy. Jak to souvisí s tématy, o kterých jste mluvil?
„Souvisí to s tím, že nejde jen o klasickou galerii, museli jsme doslova zařídit prostory v kancelářské budově, které jsou denně využívány.
„Přemýšleli jsme tedy, jaký by byl typický nábytek pro náš region, a rozhodli jsme se, že Česká republika a celý středoevropský region je známý prohnutým nábytkem.
„Spojili jsme se s továrnou TON, která tento typ nábytku vyrábí dodnes. Požádali jsme je také o vyřazený nábytek z továrny a koupili jsme něco z druhé ruky ve starožitnictvích a na bleších trzích.
„Některé kusy byly spojeny dohromady a vytvořily sochy, ale většina nábytku je použita přirozeně, i když opět byl vyroben pomocí recyklační techniky.“
Co je největší výzvou projektu? Bylo to samotné umístění, mám na mysli kancelářské prostředí, které není typickým uměleckým výstavním prostorem?
„Myslím, že to byla určitě výzva. Ale řekl bych, že nejnáročnější, kromě napjatého rozpočtu a termínů, je, jak přistupovat k našemu umění v politickém kontextu. To je rozhodně něco, na co nejsou umělci zvyklí.
„Nejnáročnější a nejzajímavější je tedy to, jak se s politickým rozměrem projektu vypořádala skupina umělců, kteří tuto skupinu tvořili a kteří společně rozhodovali podobně jako Evropská rada. vypořádat se s tím, že jde o oficiální reprezentaci státu a vlády.“
Komu je výstava určena? Je to veřejně dostupné? Budou to mít šanci vidět lidé u nás v ČR?
„Lidé u nás v České republice mohou sledovat videa vytvořená pro projekt, která se velmi zajímavým způsobem zabývají tématem politického umění. Tyto filmy jsou k dispozici na webu Národní galerie v Praze.
Video asociace květin: Slavnostní zahájení Jacob Jansa
„Pokud je někdo v Bruselu a chce vidět projekt, může vstoupit do vstupní haly a prohlédnout si masivní instalaci s koberci nebo si udělat prohlídku.
„Řekli jsme si, že je škoda, že Češi neviděli celou výstavu, protože, jak jsem řekl, přinesla poselství i českému publiku. Nakonec se nám tedy podařilo přesvědčit výbor Národní galerie a projekt se tam ukáže příští rok.“
Unie květin není jedinou výstavou reprezentující Čechy v Bruselu. Tento týden začíná další výstava Mileny Dubitové s názvem Sudá lichá. Můžete nám o tom říct více?
„Národní galerie je především muzeum výtvarného umění, proto jsme chtěli nejen výstavu v budově Evropské rady udělat, ale také prezentovat české umění pro umění samotné.
„Navrhli jsme výstavu pro Centrum současného umění Bozar, což je významné umělecké centrum v centru Bruselu, a navrhli jsme výtvarnici Milenu Dopitovou.
„Je to česká umělkyně střední generace, která začala svou kariéru v 90. letech a její umění může zprostředkovat určité aspekty české kultury potenciálním mezinárodním a belgickým divákům.“
Nezávislý obhájce jídla. Celkový myslitel. Certifikovaný spisovatel. Televizní ninja. Profesionální tvůrce. Hip-friendly twitter feťák. Hrdý průzkumník. Bacon nadšenec.
