Sestra Clara Malichakova, zbožná spřízněná se sestrami Jezulátka, se zamýšlí nad procesem synody v České republice a říká, že církev je povolána k hlubší reakci, k „pastorskému posunu“ od sebestředného „já“ k církevní „my“.
Autor: Clara Malichakova, IJS
Česká republika je vysoce sekulární zemí, kde se tři čtvrtiny obyvatel nehlásí k žádnému náboženství a kde jen asi 5 % z 11 milionů obyvatel pravidelně navštěvuje bohoslužby.
V této souvislosti byla odezva na Synodální cestu příjemným překvapením. Navzdory skepsi některých věřících a dokonce i kněží k tomu bylo zapojeno velké množství synodálních skupin 2312, jejichž účastníci se naučili spolupracovat kongregačním způsobem, naslouchat a rozlišovat, kam je Duch svatý vede.
Ačkoli se o tématech, o kterých se ve skupinách diskutovalo, nemluvilo vždy snadno, při pohledu na dosavadní proces cítíme naději. Někteří účastníci uvedli, že pro ně by nakonec oficiální výstup byl méně důležitý ve srovnání s tím, co se skutečně stalo na „přízemní úrovni“.
Ve svých malých skupinách, farnostech nebo jiných typech společností se stávají energičtějšími a uvědomují si svou sdílenou odpovědnost.
Pohled na výsledky synody
Ale mluvme konkrétněji. Shrnutí všech diecézních syntéz do národnostního složení bude nějakou dobu trvat.
Blíže se však můžeme podívat na brněnskou diecézi, která je s 557 zúčastněnými skupinami druhou největší diecézí. Výstupy skupin byly analyzovány jak pomocí textové analýzy, tak pomocí statistických přístupů. Na základě prvotních zpráv z jiných farností se domníváme, že řadu klíčových zjištění lze zobecnit na celou zemi.
Naše první zjištění se týká synodální reality ve farnostech, diecézích a univerzální církvi, kterou účastníci hodnotili jako podprůměrnou.
Většinou vyjadřovali jasný nedostatek transparentnosti a otevřenosti a své přání, aby církev byla srozumitelnější, lidštější, byla schopna přijímat připomínky a být pozorná k potřebám světa.
Téměř třetina skupin zdůrazňovala důležitost komunikace mezi knězem a laiky. Vysvětlili, že erudice není jen teologická erudice, kterou by od svého kněze očekávali, ale především obyčejná blízkost, otevřenost, naslouchání a schopnost partnerské práce.
Chtějí získat důvěru, podílet se na rozhodování a využívat svůj talent. Zajímavé je, že za přítomnosti kněží v synodálních skupinách se probíralo téma předávání víry a neměna pravidel, zatímco otázka reformy církve, celibátu kněží a otázka svěcení žen v jejich nepřítomnosti zvednutý.
Zároveň sbory, které si uvědomily, že ve své farnosti již prožívají dobrou synodální realitu, měly desetkrát větší pravděpodobnost, že řeknou totéž o diecézi a čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budou takto nahlížet na katolickou církev.
Statistiky tedy podporují to, co říkali sami účastníci: „Jaké budou naše farnosti, taková bude celá církev.“
Vítej kostel
Zaměření na přijímání a vztahy však daleko přesahuje vztah mezi knězem a laiky.
Ve skutečnosti téměř 40 % skupin zdůrazňovalo důležitost bratrství/bratrství, vzájemné péče, respektu a tolerance. Vyzvali k přijetí církve, která vítá marginalizované a sdílí obavy, že „žijeme v uzavřených bublinách“ bez dostatečného kontaktu mezi námi a vnějším světem.
Statistická analýza ukázala, že se tento předmět vyskytoval rovnoměrně ve všech typech skupin (bez ohledu na věk, pohlaví, velikost skupiny atd.), což svědčí o jeho univerzálnosti.
Volba tohoto tématu mohla být ovlivněna samotným synodním návrhem; Tak silný ohlas však zároveň ukazuje, že toto téma velmi zarezonovalo v pocitech lidí. Je možné, že tato odpověď odráží některé charakteristiky naší doby, kterou někteří učenci nazývají „osamělé století“?
Východoevropské země včetně České republiky patří mezi země s nejvyšší prevalencí osamělosti v Evropě. Výzkumy po celém světě však ukazují na rostoucí pocit osamělosti, a to nejen mezi lidmi na okraji společnosti, ale i mezi aktivními a produktivními lidmi. Mohla by tato „pandemie osamělosti“ být také znamením doby, kdy bychom měli naslouchat a volat, abychom hledali kreativní odpověď?
Mnoho organizací a dokonce celé země již podniklo praktické kroky k řešení tohoto problému, jak to dělá církev.
Jsme však vyzváni k hlubší odpovědi, „velikonočnímu přechodu od sobecky chápaného ‚já‘ k církevnímu ‚my‘, jak navrhuje Mezinárodní teologická komise v dokumentu Rada pro život a poslání církve ( Ne. 107. Není to snadný posun v Modelu, pokud tato slova bereme opravdu vážně!
„já“ na „my“
Tato výzva „jsme církevní“ se také překrývá s duchovními touhami, které vyjádřila více než čtvrtina skupin, které se nejvíce chtějí společně modlit, slavit eucharistii jako pravé křesťanské společenství a prohlubovat svůj duchovní život a vztah s lidmi. to. Stroj.
Nejde tedy jen o potřebu, kterou lze uspokojit na lidské úrovni, ale také o výzvu být společně blíže Bohu, Bohu, který z nás učinil společenství k obrazu Božímu.
Existuje touha zažít společenství s Bohem, který není chladným, sebestředným „já“, ale jako Nejsvětější Trojice, který je tajemstvím „my“ ve své plnosti. Co nás to může naučit o hluboké zkušenosti lidské osamělosti?
Sestra sester Dítěte Ježíše, Česká republika
Nezávislý obhájce jídla. Celkový myslitel. Certifikovaný spisovatel. Televizní ninja. Profesionální tvůrce. Hip-friendly twitter feťák. Hrdý průzkumník. Bacon nadšenec.
