Ale bylo mnoho dalších filmů, o kterých jsem nepsal a které stojí za zmínku: Marie Kreutzer s Vicki Krebs v hlavní roli, rakouská císařovna Alžběta inspirovaná životopisným filmem „Korsage“, emocionálně melodramatické „Rozhodnutí odejít“ Park Chan-wooka a Sophie bonkers Lenenbaum, antifašistický meta-muzikál „The Ordinaries“.
Během závěrečného ceremoniálu – kde byl promítán film George Millera „Three Thousand Years of Longing“ – bylo oceněno několik zasloužených snímků: „Léto s nadějí“ Sadafa Farroujiho natočené v Íránu získalo Grand Prix v hlavní soutěži Křišťálový glóbus. Film španělského režiséra Jonáše Trueby „Musíš se přijít podívat“ byl oceněn Zvláštní cenou poroty. Cenu za nejlepší režii převzala česká režisérka Beata Barkanová a cenu pro nejlepšího herce Martin Wenger za film Slovo. Taki Mumladze a Maryam Khandadze se podělily o cenu pro nejlepší herečku za svůj výkon ve filmu „A Room Of My Own“ od gruzínského režiséra Yosipa „Soso Blades“.
V nové soutěži Proxima získala hlavní cenu 15 000 dolarů české režisérské duo Adéla Komrzy a Tomáš Bojar. Zvláštní cenu poroty v hodnotě 10 000 dolarů získal španělský herec a režisér Eduardo Casanova za film La Pietà. Zvláštní uznání v porotě získali chorvatští režiséři David Capac a „Strýček“ Andrey Mardesic. Cenu diváků získal „PSH Nekonečný příběh“ českého režiséra Štěpána FOK Vodrážky.
Herec Benicio del Toro, oceněný Oscarem, obdržel Cenu prezidenta festivalu (v děkovné řeči poděkoval festivalu za podporu Ukrajině), zatímco Jeffrey Rush byl oceněn Křišťálovým glóbem za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii převzal ostřílený český herec Boleslav Bolívka (kino je zde používáno spíše jako synonymum kinematografie než názvu).
Nejvíc z Karlových Varů si s sebou ponesu vzpomínky lidí: ty hladové mladé studenty, kteří tábořili v lese a vstávali brzy ráno, aby snídali talíř světové kinematografie. Návštěvníci festivalu klusali klikatými dlážděnými cestami intimním a barevným údolím třpytivých renesančních obchodů. Budu si pamatovat, jak se kinestetický pár na tanečním parketu po party vrhl do divoké opuštěnosti, s volnýma nohama, do písně Whitney Houston „I Want To Dance With Someone“ až do bodu, kdy použili židli jako rekvizitu a klouzali po nich. kolena v temperamentní radosti. Ponechám si vůni ohňostrojů, zvuky playlistů z konce 80. let rozléhající se ulicemi, šumivý vodní kanál, který se toulá městem, chuť vanilkové zmrzliny z černého rybízu a léčivou sirnou vodu z úst bronzová krajta v mé smyslové schránce.
Obecný hudební guru. Vášnivý myslitel. Milovník popkultury. Vášnivý fanoušek zombie.
