Milada Horáková (25. prosince 1901 – 27. června 1950) byla československá politička, která byla popravena za spiknutí a údajnou velezradu během komunistických politických procesů v 50. letech 20. století.
Milada Horáková se narodila v roce 1901 v tehdejší rakousko-uherské habsburské říši do měšťanské rodiny. Mohla jsem studovat práva v době, kdy jen velmi málo žen studovalo práva a aktivizovaly se v ženských osvobozeneckých hnutích.
Československo, které se v roce 1918 vyčlenilo z habsburské říše, umožnilo ženám volit již v roce 1920, před mnoha jinými evropskými zeměmi, díky senátorce Františce Plamenkové, zakladatelce Národní rada pro ženy pro kterou Horáková začala v roce 1924 pracovat.
Od roku 1927 pracovala na ministerstvu sociální péče a prosazovala reformy zaměřené na rovnost žen. Během druhé světové války vstoupila se svým manželem do hnutí odporu proti nacistům, ale v srpnu 1941 byla zatčena.
Za nacistické okupace: Odboj a věznění
Krátce před okupací byla nucena opustit pražský magistrát. Za okupace se přidala k odbojové skupině Zůstáváme loajální, našla tajné bydlení pro ilegální imigranty a předávala informace špionážní agentuře. 2. srpna 1940 byla s manželem zatčena a uvězněna v Praze.
Po atentátu na místodržitele Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha v roce 1942 byla převezena do koncentračního tábora Theresien ve středních Čechách. Tam se přes popravu bývalého senátora v roce 1942 znovu setkala s Plamenkovou.
Do Terezína byl poslán i manžel Horákové, ale nebylo jim umožněno se setkat. V říjnu 1944 byla odsouzena k trestu smrti, ale drážďanský soud rozhodnutí změnil na osm let vězení. Když Horákovou osvobodila americká armáda, byla v koncentračním táboře v Německu.
Návrat do politiky od roku 1945 do komunistického puče v roce 1948
V roce 1945 potkala svého manžela. Demokratický československý prezident Eduard Beneš ji přesvědčil k návratu do Československé strany národně socialistické a v roce 1946 se stala poslankyní parlamentu, kterou zastávala až do komunistického převratu v únoru 1948.
Po vstupu do Svazu přátel Sovětského svazu si Horáková uvědomila, že Československo musí posílit své vztahy se Západem, aby mohlo bojovat proti Josifu Stalinovi. Předsedala také Československé radě žen a působila jako místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů.
Když v únoru 1948 převzali moc komunisté, Horáková mobilizovala občany na podporu Beneše, ale 25. února 1948, v den převzetí moci komunisty, byla vyloučena ze všech organizací.
Její zatčení a soud
Přestože měla Huráková možnost uprchnout do zahraničí, rozhodla se zůstat v Československu a nadále podporovat demokratické ideály. Při práci s ilegálními politickými organizacemi a udržováním kontaktů s exilovými politiky byla v září 1949 zatčena na základě vykonstruovaného obvinění ze spiknutí za účelem svržení totalitní vlády.
Její soud začal 31. května 1950.
Horáková, která strávila čtyři roky v lágrech a věznicích, se mohla u soudu zastoupit a vyhnout se tak trestu smrti. Do své práce se vrátila v roce 1945 a souhlasila s tím, že bude kandidovat do parlamentu Česká strana národně socialistická.
Brzy se stala terčem komunistů pro svou otevřenou kritiku jejich agendy omezování demokratické svobody v poválečném Československu.
Svůj poslední projev pronesla 8. června 1950 během soudního procesu, ve kterém velmi rázně odmítla obvinění z vlastizrady. Zde je úryvek z jejího projevu v tomto videu v češtině:
Nakonec byla odsouzena k smrti. 27. června dostala 20 minut na to, aby viděla svou sestru a dceru, než byla oběšena.
Po své smrti v roce 1991, kdy ji prezident Václav Havel ocenil, byla zproštěna všech obvinění Medaile Tomáše Garriga MasarykaA Nejvyšší vyznamenání udělované za mimořádné zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv
V roce 2017 byl o jejím životě natočen anglický film v režii Davida Mrinky:
Obecný hudební guru. Vášnivý myslitel. Milovník popkultury. Vášnivý fanoušek zombie.
