Růst minimální mzdy nestačí k ochraně nejchudších před růstem cen

Vzhledem k tomu, že inflace ohrožuje životní úroveň ve vyspělém světě, zasahují vlády, aby zmírnily ránu některým z nejhůře placených pracovníků – ale jejich činy ochrání ty, kteří je nejvíce potřebují, jen částečně.

Řada evropských zemí plánuje v příštím roce zvýšení minimální mzdy s cílem eliminovat inflaci.

V Německu zvedne v průběhu roku do července vzájemná zvýšení minimální mzdy o téměř 10 procent na 10,45 EUR a nová vládní koalice se zavázala zvýšit ji na 12 EUR. V Portugalsku, Polsku, České republice a Rumunsku zákonná minimální mzda vzrostla od ledna o 6 nebo více procent. Francie, jejíž hodinové minimum je již nyní jedno z nejvyšších mezi bohatými ekonomikami, jej bude nadále zvyšovat v souladu s cenami (inflace v prosinci činila 3,4 procenta). Ve Spojeném království zákonná minimální mzda v dubnu vzroste o 6,6 procenta.

Mezitím EU plánuje návrh zákona, jehož cílem je zajistit, aby minimální mzda – tam, kde platí – byla dostatečně vysoká, aby byla „adekvátní“, nebo alespoň 60 procent národního průměrného příjmu.

Jde o rázný obrat politik prováděných v předvečer finanční krize v roce 2008, kdy vedoucí představitelé EU vydali špatně načasovanou výzvu ke kontrole mezd, aby se zabránilo eskalaci cenových tlaků.

„To by se před pár lety nestalo,“ řekl Stefano Scarpetta, ředitel ředitelství pro zaměstnanost, práci a sociální věci při Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. „Tentokrát dáváme do ekonomiky hodně peněz a existují obavy, že se dostanou k těm, kteří skončí.“

Problém je v tom, že vlády příliš spoléhají na jeden nástroj – minimální mzdu – která ochrání jen část zranitelných.

Tržní síly poskytují zadní vítr, protože nedostatek pracovních sil v některých odvětvích s nízkými mzdami nutí zaměstnavatele, aby poprvé po letech zuřivě soutěžili o pracovníky. V USA sice Joe Biden nezískal podporu pro svou ambici téměř zdvojnásobit federální minimální mzdu, ale platy rostly rychleji lidem v nižších oblastech trhu práce – předstihly inflaci za posledních šest měsíců u třetiny pracovníků s nejnižší výdělky.

Ekonomové ale varují, že je třeba jednat na mnohem širší frontě, aby byly rodiny chráněny před strašlivou krizí životních nákladů.

Scarpetta tvrdil, že minimální mzda je dobrý způsob, jak stanovit sociální standard, ale „ne příliš cílené opatření v boji proti chudobě“. Mnoho z těch, kteří jej dostávají, žije s partnerem, který vydělává vyšší příjem, a když se minimální mzda zvýší, pracovníci mohou v důsledku toho často přijít o dávky nebo platit vyšší daně.

Vyšší minimální mzdy mohou také způsobit, že zaměstnavatelé budou najímat lidi na kratší pracovní dobu nebo za méně jistých podmínek – například liberální používání nulových smluv v britském pohostinském sektoru – a ovlivní pouze ty, kteří se blíží spodní části dividendy.

Pomáhá jen těm, kteří vydělávají nejnižší mzdy. „Nepomůže to vytvořit střední třídu,“ řekl Patrick Belser, hlavní ekonom Mezinárodní organizace práce. Argumentoval tím, že podíl pracovníků na příjmu by se zvýšil pouze v zemích s efektivním kolektivním vyjednáváním.

Lawrence Boone, hlavní ekonom Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, tvrdil: „Politiky zaměřené na řešení nerovnosti se tradičně zaměřovaly na dovednosti a stanovení mezd – minimální mzdy a kolektivní vyjednávání. Nyní se ale vlády musí blíže podívat na jiné otázky, zejména na politiku hospodářské soutěže, řekla.

Nový Výzkum OECD Zjistil, že až třetina mzdové nerovnosti je způsobena mzdovými rozdíly, které různé společnosti vyplácejí pracovníkům s podobnými dovednostmi. Zaměstnanci se často nemohou stěhovat, i když je jinde nabízena lepší mzda kvůli omezením ze strany zaměstnavatelů, jako jsou například nekonkurenční smluvní doložky.

Náprava, která by mohla znamenat legislativní zásahy – jak se zavázaly vlády USA a Spojeného království – a vyžadovat, aby úřady pro hospodářskou soutěž sledovaly dopady fúzí na pracovníky i spotřebitele.

Pilser řekl, že stagnující životní úroveň „není chyba minimální mzdy“. „Je to absence jiných politik.“