Recenze: Word – Cineuropa

07/05/2022 Beata Barkanová se poctivě, ale skromně pokusila vyprávět o životě za komunismu po sovětské invazi do Československa v roce 1968.

Události z minulosti mají tendenci se vracet dlouho poté, co se původně staly, aby pronásledovaly budoucí generace nebo si alespoň vyžádaly, aby si je pamatovali. V kontextu České republiky (a Slovenska) byla touto událostí sovětská invaze do Československa, ke které došlo v roce 1968, a její následky. Snad každá rodina má příběh o roce 1968 a Beata Barkanová Jeden nám právě řekl ve své druhé funkci, Slovokterý byl poprvé uveden v Mezinárodní filmový festival Karlovy VaryKonkurence.

Václav Foch (Martin Wengerveteránka České televize, která s Barkanovou spolupracovala i na jejím prvním filmu v roce 2018, momenty [+see also:
trailer
interview: Beata Parkanová
interview: Beata Parkanová
film profile]Muž ušlechtilých zásad. Je přísným, pečlivým právním expertem a notářem, který je v nejmenovaném českém městě vysoce respektován a pro jeho obyvatele svého druhu autoritativní osobností. Ale jeho zkušenosti, čistý rejstřík a pevné zásady k zajištění jeho pozice nestačí, protože není členem vládnoucí komunistické strany a existuje záznam, že v roce 1946 hlasoval proti komunistům. Strana, kterou zastupuje, agenti, kteří navštěvují jeho kancelář, aby na něj tlačili, říkají, že mu Václav vděčí za celou svou kariéru a svou důstojnost za své prohřešky.

Václav se samozřejmě bojí o svou budoucnost, protože žije v době po sovětské invazi, ale jeho manželka Věra (Gabriella Mikulková(aktivní převážně v televizi), stojí pevně za ním, obětuje své pohodlí, aby mu byla oporou, kterou potřebuje, a starala se o jejich dvě děti. Kamarádi jim radí, ať to „udělají chytře“ a dohodnou se se stranou, protože je to vlastně menší průšvih, ale Václav na své zásady zradit nemůže. Čeká na svůj „trest“, kterým může být odebrání licence, přemístění nebo dokonce degradace na podřadnou práci, na kterou se necítí způsobilý – a čekání může připomínat spíše mučení než samotný „rozsudek“.

Barkanova rozděluje svůj film do dlouhých scén: Tyto dosti statické a dialogy řízené sekvence jsou natočeny buď v delších, středně až dlouhých záběrech, nebo v sérii obrácených záběrů, takže Slovo Nedává nám to vždy „filmový“ pocit. Pocit sledování divadelní hry je umocněn herectvím, které má v podání repliky zvýšený výraz a lehce rétorický tón. Krátké intervaly mezi scénami, které obsahují statické obrazy herců v jejich charakterových rolích, poskytují určitou úlevu od těžké a ponuré atmosféry.

Na vizuální úrovni, Slovo Trochu jako televizní film díky nefiltrovanému vizuálu plnému přirozených barev a lehce přísnému produkčnímu designu jsou současné prvky odstraněny, ale nenahrazeny rekvizitami z doby, ve které je film zobrazen. Barkanová však občas vysvětluje, že má zajímavá režijní řešení a kameramana Tomáš Juričic Je také vynalézavý v některých svých chytlavých, umně komponovaných dlouhých záběrech.

Na konci, Slovo Připadá mi to jako film natočený s upřímným motivem vyprávět příběh. Problém je v tom, že tyto příběhy byly vyprávěny již dříve, a tak mohou mít problém najít publikum mimo svou specifickou oblast.

Slovo Byl vyroben ve společné výrobě České republiky, Slovenska a Polska. Love.FRAME byla hlavní produkční společností, zatímco AZYL Production, Kijora, Bontonfilm Studios a Česká televize působily jako koprodukční společnosti. Bontonfilm řeší i distribuci.