Některé rodiny řídily auta a jejich čelní skla byla rozbita nebo rozbita silou výbuchů poblíž jejich domovů. Jedno z aut, které bylo zasaženo raketovým útokem, vypadalo, jako by se vzepřelo přesile tím, že se vůbec mohlo pohybovat, a jedna strana byla zasažena úderem.
Ale s vozidly jediným východiskem bylo použito vše, co se mohlo pohybovat. V autě se tísnilo osm nebo devět lidí.
Jejich účty poskytují pohled na situaci na místě ve městě, které bylo více než dva týdny odříznuto od komunikace.
Ti, kteří utíkali, hovořili o týdnech strávených uvězněnými ve sklepích svých domovů s malým množstvím jídla, elektřiny a vody. Namalovali obraz města, které již není plně pod kontrolou ukrajinských sil, s ruskými tanky na ulicích.
Mariupol, kde se obležené ukrajinské síly zdržovaly celé týdny, je důležitou strategickou cenou pro Rusko, pozemní spojení z anektovaného Krymu do oblastí východní Ukrajiny ovládaných Ruskem podporovanými separatisty. Obyvatelé se obávají, že Putin hodí veškerou svou palebnou sílu.
„Je to jako horor. Nic tam není,“ řekla Oksana, která odešla se svými třemi syny, sestrou, švagrem a dvěma neteřemi. Všechno bylo bombardováno, všechny silnice byly bombardovány. Nemohli jsme normálně jet. Hodně jsme cestovali v kruzích, než jsme našli cestu.“
Oksana uprchla z domova na okraji města do domu své bližší přítelkyně 24. února, prvního dne války, aby unikla bombardování na předměstí.
Sedmatřicetiletá žena, která mluvila pod podmínkou anonymity, aby ochránila své příbuzné, kteří tu zůstali, uvedla, že ruské tanky byly ve středu zaparkovány vedle domu, ve kterém se ukrývali.
„Požádali jsme je, aby je odvezli,“ řekla. „V našich domovech jsme psali, že jsou tady děti, lidé. Ale oni ne.“
Řekla, že tanky střílely celou noc. Bombardování v celém domě zesílilo.
Ruští vojáci podle rodinných příslušníků vstoupili do domu, aby zkontrolovali doklady, a požádali je, aby v případě odjezdu dali na svá auta bílé vlajky, aby ukázali, že jsou civilisté. Řekli, že když opouštěli město, neviděli žádné ukrajinské vojáky.
Jeli po přímé silnici, místo po dohodnutém průjezdu přes Berdjansk na západ od města, protože na tu cestu nemohli. Říkali, že vojáci na většině ruských kontrolních stanovišť byli přátelští a někteří z nich cestou z města rozdávali koláče a další sladkosti.
Na jednom kontrolním stanovišti ale ruští vojáci zachytili zprávu na telefonu jejího švagra, která popisovala zničení vesnice u Mariupolu. Řekli, že ho vojáci donutili vystoupit z auta se zbraní namířenou na hlavu.
„Vzali ho ven a pak jsme jen slyšeli střelbu,“ řekla Oksana. „Mysleli jsme, že to je ono. Když jsme ho viděli, začali jsme brečet štěstím.“
Počítali se mezi šťastlivce: dům, ve kterém se ukrývali, byl u studny, takže měli nějaké zásoby vody. A jídlo jim nedošlo, i když ze tří jídel ubrali na dvě a pak na jedno.
Oksana Její sestra Olya (41) řekla, že se třásla a plakala úlevou, když konečně viděla, jak se ukrajinské jednotky blíží k Záporoží.
Petro Andryushenko, poradce úřadu starosty Mariupolu, potvrdil přítomnost ruských tanků ve městě. „Těžko říct, kdo co kontroluje,“ řekl. „Mariopol je bitevní pole. Ale my stále bráníme město a nevzdáváme se.“
Řekl, že jedna z frontových linií je nyní v centru města, poblíž divadla se stovkami civilistů, které bylo ve čtvrtek bombardováno ruskými silami.
Andryushenko řekl, že asi 100 lidí vyvázlo živých z bombardování divadla. Starší žena byla vážně zraněna a převezena do nemocnice. Andryushenko řekl, že věřil, že v době útoku bylo v budově 800 až 1000 lidí. Některé účty uvádějí, že v divadle stále chybí 1300.
Andryushenko řekl, že boje brzdí záchranné práce.
„Kolik lidí je pod troskami, nevíme,“ řekl.
Marina Silková (41) uvedla, že dům, ve kterém se ukrývala, poblíž divadla a centra univerzity, byl již ve středu večer na frontě. Viděla příslušníky praporu Azov, krajně pravicové milice, která ve městě vytvořila velkou jednotku ukrajinských frontových sil.
„Náš dům se třásl,“ řekla a její jedenáctiletý syn ji chytil za krk.
Řekla, že se několikrát pokusili odejít, ale boj byl velmi tvrdý. „Jít ven bylo tak děsivé, všechno explodovalo. Vrátili jsme se dolů a zkusili to znovu později.“
Ve čtvrtek ráno nakonec utekli. „Divadlo už bylo vybombardováno, když jsme odcházeli,“ řekla. „Pochopili jsme, že se nemůžeme nikde schovat.“
Mnozí strávili noc ve vesnici Tokmak, nyní ovládané Rusy, kde obyvatelé otevřeli své dveře a vařili jim jídlo. Někteří z nich dorazili zraněni po výbuchu.
Dennis, 37, pil čaj a jedl palačinky uvařené na dřevěném ohni venku, když jeho dvůr ve čtvrtek zasáhla exploze. „Bylo to jako mezi mýma ušima, něco explodovalo,“ řekl a stranu ucha měl pořezanou a nateklou od létajícího skla.
Jeho rodina uprchla již první den války, pokud to bylo možné, ale exploze ho přiměla odejít.
Někteří říkají, že chtějí zemi opustit, ale jen málokdo má pevné plány. Ulevilo se jim jen to, že byli schopni přežít.
„Nikdy jsem si v 21. století nemyslela, že budu žít navzdory něčemu takovému,“ řekla účetní Silková. „Teď musíme začít znovu.“
Vzhledem k tomu, že vozidla jsou jediným způsobem úniku, rodiny nakládají co nejvíce lidí. Devět členů rozšířené rodiny Alexeje Vlasova a Alicie Vlasové se shromáždilo do jednoho postaršího Fordu Mondeo, aby se dostali pryč. Sbalili kočku a cembalo jejich 21letého syna, jedno akustické a jedno elektrické, mezi svazky na střeše.
Chtěli odvézt Aliciinu 83letou babičku, ale jeli k ní domů a nemohli ji najít. Na lov nebyl čas.
Rodiny uvedly, že ruští vojáci na kontrolních stanovištích je požádali, aby smazali všechny fotografie ničení v Mariupolu. Mnozí ano, ale Alexej a Alisa se rozhodli riskovat, že si je nechají, a ukázali obrázky rozbitých oken v jejich rodinném domě a jejich jídla ve tmě.
Alexej, 35, chodil každý den po městě a sháněl jídlo. Některé rodiny uvedly, že se uchýlily k rabování a výměnnému obchodu, aby přežily.
Jejich sestřenice Anastasia (25) sloužila posledních pět let v ukrajinské armádě. Zalapala po dechu, když vytáhla telefon z videozprávy ukazující vlajku separatistů podporovaných Ruskem vyvěšenou na kancelářské budově na levém břehu města, která byla vystavena jednomu z nejtěžších bombardování.
„Toto není oceán, to je město,“ řekla. „I když město ztratí, my ho získáme zpět.“
„Student. Popkulturní ninja. Vášnivý expert na potraviny. Oddaný televizní geek. Twitteraholic.“
