NATO Review – Význam České republiky v NATO a její budoucí vyhlídky

Jsme zemí s tragickou historickou zkušeností související s rozpínavostí našich blízkých i vzdálených sousedů. Kola cizích obrněných vozidel se opakovaně proháněla po naší zemi a naší naději na svobodný a nezávislý život. Ve dvacátém století jsme stáli sami tváří v tvář nacistické a sovětské agresi. Roky 1938 a 1968 pro nás znamenaly začátek velmi bolestných a ponižujících období.

Vstup do NATO dal nejen Čechům, ale i celé střední a východní Evropě největší záruku bezpečnosti v celé její historii. Rodina zemí spojených v alianci sdílí nejeden zájem na bezpečnosti Evropy a Severní Ameriky. Slovy článku 2 Severoatlantické smlouvy se také zavázaly „posílit své svobodné instituce“ a přispívat tak k „dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů“. Vstup do NATO proto jednoznačně pomohl upevnit naše hodnoty. Byl to příhodný konec příběhu, který zahrnoval šok z Mnichovské dohody a marnou naději mnoha Čechů a Slováků, že se naše země bude svobodně rozvíjet – ale zahrnoval také pád komunistického režimu a následné stažení okupačních sovětských vojsk. síly. . Koalice také napsala svůj vlastní příběh. Otevřením se zemím střední a východní Evropy prokázala schopnost reagovat na změny mezinárodního prostředí a převzít novou bezpečnostní roli.

Ve světle agresivních záměrů režimu ruského prezidenta Vladimira Putina – který se nijak netají svým zájmem o obnovení ruské sféry vlivu v Evropě – se nyní než kdy jindy ukázalo, že členství v NATO je nanejvýš důležité. Jeho základní poslání společné obrany je opět v popředí. Nikdo z nás nemůže čelit nepřátelskému Rusku sám. 30 let jsme neměli žádnou skutečnou hrozbu, kterou bychom měli zvážit, a užívali jsme si výnosů míru. Evropské země byly svědky poklesu svých vojenských schopností, ale NATO zůstalo z vojenského hlediska silnější než Rusko díky své velké ekonomické síle.

Musíme zachovat vnitřní soudržnost NATO, abychom tuto výhodu neztratili. Kreml si je samozřejmě těchto okolností vědom, a proto zesiluje své dlouhodobé hybridní kroky proti evropským demokraciím. Musíme také modernizovat – a to rychle. Musíme zvýšit schopnosti obranného průmyslu a posílit jednotlivé armády spojenců.

Máme tři základní úkoly:

1. Okamžitě zvýšit průmyslovou výrobu ve všech hlavních odvětvích obranného průmyslu;
2. Rozšiřování reálné bojeschopnosti jednotlivých evropských armád a při tom důsledné uplatňování inovací a zkušeností z ukrajinských bojišť, zejména s ohledem na autonomní systémy;
3. Stojíme pevně tváří v tvář mediálním operacím Kremlu, které se zabývají přesně opačným výsledkem.

V těchto třech základních úkolech musíme napodobit přístup, který zaujaly země jako Pobaltí, Polsko a Finsko, které jsou v čele, motivované svou geografickou blízkostí k Rusku. V globalizovaném světě by nám domnělá vzdálenost mezi zeměmi střední a západní Evropy od dalšího potenciálního místa ruské agrese neměla poskytovat falešný pocit bezpečí.

Jakékoli zvýšení ruské agrese by se dotklo všech zemí NATO, i když v různé míře. Bylo by nezodpovědné, aby veřejní činitelé tuto hrozbu bagatelizovali. Nejde o to poddat se strachu. Spíše jde o to brát naše vnitřní úkoly vážně a posílit evropský příspěvek k transatlantické bezpečnosti. V tomto ohledu jsou výdaje na obranu nejracionálnější investicí. Bezpečnost je základní podmínkou svobody, prosperity a plnosti naší společnosti. Staré heslo Tří mušketýrů „Jeden za všechny a všichni za jednoho!“ Drží také v alianci. Nikdo nemůže čelit hrozbám globálních autoritářských režimů sám, sjednocených v jejich odporu proti mezinárodnímu právu a právu malých států svobodně rozhodovat o svých vlastních záležitostech.

Je zřejmé, že současný populismus, živící se záplavou dezinformací, které často provozují nám nepřátelské státy, oživuje démony dávného nacionalismu. Naším společným posláním je opět zavřít brány těmto démonům, motivováni pravidly mezinárodního systému a závazky našich spojenců.

Transformace české armády na armádu demokratického státu, plně profesionální armádu interoperabilní se spojeneckými armádami, začala před třiceti lety a nebyla ani vůbec jednoduchá. Komplexní změna vnitřní kultury ozbrojených sil si vyžádala značné úsilí a nasazení. Vyžaduje také uznání, že základním předpokladem členství v NATO jsou dostatečné zdroje na obranu. Urychlili jsme zásadní proces modernizace zastaralého vybavení a zbraní tím, že jsme se zavázali vydat 2 % HDP na obranu. Bohužel jsme tento závazek tak dlouho zanedbávali, což vedlo k dočasnému poklesu výdajů na 1 % HDP. K výraznému nárůstu výdajů došlo v důsledku masivní ruské invaze na Ukrajinu, která radikálně zhoršila mezinárodní bezpečnostní prostředí. Jsem rád, že od roku 2023 je nyní v českém právu zakotven požadavek na útratu 2 % HDP.

Česká republika se dnes jako součást NATO aktivně podílí na systému kolektivní obrany a přispívá k rozvoji schopností Aliance. Systematicky nasazujeme AČR do aktivit NATO zaměřených na odvrácení nepřátelských útoků a přípravu a vedení operací. V případě útoku nebo při plnění mezinárodních závazků souvisejících se společnou obranou je hlavním úkolem AČR schopnost vést v partnerství s našimi spojenci dlouhodobý válečný konflikt vysoké intenzity proti technologicky vyspělé protivníka v rámci ČR i jinde.

Naše členství také přispělo k posílení rozvoje Armády ČR zapojením do zahraničních misí a operací, kterých jsme se dříve nemohli účastnit. Další důležitou výhodou je získávání bojových zkušeností po boku našich západních partnerů, což také znamená zavádění západních operačních postupů a vytváření interoperability, a to jak na úrovni technické, tak psychologické.

Pokaždé, když aliance přivítá nového spojence, logicky to znamená složitější sladění zájmů pro větší počet členů. Zároveň ale také zvyšuje bojovou efektivitu NATO. Výjimečně technologicky vyspělá švédská armáda a dobře vycvičená a odolná finská armáda představují zásadní zvýšení skutečných schopností NATO. Proto velmi vítám přijetí Finska a Švédska jako přispěvatelů k naší kolektivní bezpečnosti. To platí nejen s ohledem na tradiční vojenské schopnosti, ale také s ohledem na nové technologické výzvy. Kybernetický útok nebo hybridní akce na úrovni podobné kinetické vojenské akci může spustit článek 5 o kolektivní obraně. Neměli bychom zapomínat, že kyberprostor se stal operačním polem vedle vzduchu, země, moře a vesmíru.

Nejen, že čelíme hrozivé výzvě absolutní nutnosti bránit Ukrajinu, musíme si také uvědomit, že čelíme starým nepřátelům – autoritářským režimům – na měnícím se bojišti. Budoucí operační prostředí se budou zásadně lišit od těch, která vidíme dnes. Stále více bezpilotních a autonomních bojových systémů s extrémně rychlými rozhodovacími procesy vytlačí staré systémy a lidi z bojiště. V budoucnu se Aliance bude muset zaměřit na společné schopnosti, aby dosáhla vítězství v jakémkoli konfliktu, ale také si bude muset udržet kvalitativní výhodu.

Bez ohledu na to, jak zásadní je ruská hrozba, neměli bychom ignorovat evropské sousedy. Sahel, severní Afrika a Blízký východ jsou klíčovými regiony, jejichž stabilita či jinak měla a bude mít významný dopad na mezinárodní společenství.

Bezprecedentní změna našeho pohledu na bezpečnostní situaci v celém euroatlantickém prostoru se odráží v jednání a myšlení členů NATO. Jsme svědky nárůstu obranných rozpočtů a zintenzivnění vojenské a finanční pomoci Ukrajině. Je jasné, že Rusko bude i nadále představovat hlavní hrozbu nejen pro Evropu, ale i pro světový řád. NATO nyní musí udělat vše, co může, aby zajistilo, že evropská bezpečnostní architektura a transatlantické vazby nebudou oslabeny. Odstrašování a obrana, krizové řízení a prevence a kooperativní bezpečnost zůstávají zásadními úkoly do budoucna. Nicméně my Evropané máme také odpovědnost přesvědčit naše severoamerické spojence, že Evropa bere bezpečnostní otázky vážně a je odhodlána udělat vše pro udržení silné aliance, včetně nesení spravedlivého podílu nákladů na podporu NATO jako celku.

Nadcházející summit NATO ve Washingtonu D.C. bude jedinečnou příležitostí ukázat světu schopnost Aliance reagovat na moderní hrozby a výzvy. Musíme být velmi dobře připraveni a velmi odhodlaní; Potřebujeme jednotu v celé Alianci a především musíme uznat, že „jeden za všechny a všichni za jednoho!“ Přežívá pouze v prostředí důvěry. Tuto příležitost si nesmíme nechat ujít!