Waleské internacionály Lily Woodhamová a Ceres Hillová trvají na tom, že od doby, kdy se objevily, měly se svým sportem pozitivní zkušenosti – ale říkají, že je ještě potřeba udělat více.
Fotbalista Reader Woodham a hráč rugby Gloucester-Hartbury Hill jsou oba profesionální sportovci na plný úvazek, kteří nosí červený dres své země a nosí ho s hrdostí.
Ale jsou hrdí i v jiném smyslu – hrdí na to, kým jsou, a otevřeně mluví o své sexualitě a rolích, které mohou hrát při vytváření toho, aby jejich sport byl pro všechny naprosto lákavý.
Dvaadvacetiletá Woodhamová byla v kádru Walesu tři roky, ale o dva roky dříve byla pryč – nejprve u své mámy a poté u tehdejších spoluhráčů.
„Bylo mi 17 a moje zkušenost byla taková, že všichni blízcí mě tak podporovali,“ říká.
„Myslím, že ženská hra je stále odlišná od mužské. V mužském fotbale stále nezískáte tolik hráčů a stále jsou na titulcích, když ano.“
„Možná je tu stále strach, protože jsou do toho zapojeni fanoušci, kteří vás mohou zneužít jásotem.
„Naše hra je jiná. Mohu říci, že mi nikdo nikdy neřekl nic urážlivého ve hře, na sociálních sítích nebo kdekoli jinde.“
„Nikdy jsem se necítila nepříjemně. V ženské fotbalové komunitě mi to naštěstí připadá normální a akceptované a doufejme, že to tak bude i v mužském fotbale.“
Pro Hillovou, nyní velmi zkušenou 29letou hráčku, která vyhrála přes 40 zápasů za Wales, její cesta také začala jako náctiletá hráčka, když jí bylo pouhých 15 let.
„Dostala jsem se do vztahu s jinou dívkou a lidé z mého týmu o tom věděli, protože ta dívka byla někým jiným v týmu,“ vzpomíná.
„Opravdu si nemyslím, že to bylo tak rozrušující, než když jsem byl ve vztahu s klukem. Moji spoluhráči mě velmi podporovali a moji rodiče také.“
„Cítil jsem se ještě nepříjemněji, když jsem to řekl svým přátelům ve škole. Ve skutečnosti jsem byl na školním výletě v Barceloně a na koleji pozdě v noci. Když zhasla světla, řekl jsem: ‚Hej holky, víte, že ten přítel, o kterém si myslíte, že mám .‘ Je to vlastně holka! „
„V ženském ragby je spousta hráček ve vztahu stejného pohlaví, zatímco většina mých kamarádek ve škole ne.
„Ale kladou mi otázky a to se mi líbí. Vítám tyto otázky, protože to ukazuje respekt, který se lidé chtějí naučit.“
Pro Hilla jsou problémy, které musí většina sportů zvažovat, stejné jako u jakékoli jiné organizace.
Myslí si, že si musí položit jednoduchou otázku: Dělá můj sport vše pro to, aby se všichni cítili dobře?
„Pamatuji si, že když jsem se přestěhovala na vysokou školu, v mém bazénu bylo hodně dívek a jedna z prvních otázek, které se zeptaly, byla: ‚Máš přítele?“ „
Takže odpovědět na tuto otázku je mnohem nepříjemnější než se zeptat: ‚Máš partnera?‘ Nebo jsi s někým?
„Pro sport je to stejné jako pro jiné organizace. Brzy se vdám se svým partnerem a plánujeme svatbu.“
„Přicházíme na potenciální místa a oni se neustále ptají, kdo je nevěsta? No, my jsme oba!“
