Byli jsme v Desné, sedmisetčlenném městě v Jihočeském kraji, kde byl Dvořák po generace vesnickým kovářem.
Byl to výlet na poslední chvíli, když můj nejstarší syn dokončil finále o něco dříve, protože věděl, že moji rodiče ten týden navštíví jejich rodné město.
Říkám ano, jak jen to jde, od té doby, co moje tchyně loni upadla do kómatu a uvrhla rodinu do represivního cyklu lítosti: Proč jsme spolu netrávili více času? Proč jsme nenavštívili její rodné město New York, abychom se podívali na pláž, kde se naučila milovat surfování? Ulice, na které jsi vyrůstal?
Naše děti jsou odloučeny od svých prarodičů na západním pobřeží, což je běžná situace ve velké části Washingtonu. Snažíme se scházet o svátcích a jiných zvláštních příležitostech. Ale jak všichni stárnou, častých návštěv ubývá a touha po propojení a udržení jakéhokoli smyslu pro historii se stává naléhavější.
Moji rodiče, kteří v roce 1968 odešli z Prahy, aby si zažili život v Americe, každých pár let navštěvují svou rodnou zemi a rodinu, kterou za sebou zanechali. Moje děti si užívají své příběhy o zkáze, kterou komunismus způsobil v naší rodině, povinnou službu mého otce v Rudé armádě, v létě při obdělávání polí na jejich rodinných farmách.
„Byli jsme na lešení, ve výšce tří nebo čtyř pater, když se uvolnilo lano,“ řekl otec klukům a přiblížil jim některé z vrcholů svých dnů jako zedník v Praze.
„Co kdyby viděli ty budovy?“ Věřil jsem.
Je to nevyhnutelný myšlenkový proces v každé rodině přistěhovalců.
Přemýšlel jsem o generačním dopadu našeho příběhu o imigrantech od narození kluků. Před 10 lety jsem se vydal na cestu, abych zkusil spojení, ale bylo jim 6 a 8 let. Milovali české cukroví, tramvaje a hrady, ale nebyli dost staří, aby pochopili kontext příběhu svých prarodičů a rodiny, kterou po sobě zanechali.
Věděl jsem, že je čas na zpáteční cestu, když můj nejmladší syn sledoval, jak ho po školní hře obklopuje kamarádova rozlehlá rodina.
„Někdy bych si přál, abychom tu měli tak velkou rodinu,“ řekl.
Je zřejmé, že nastal čas spojit své děti s částí jejich rodiny za Atlantikem, nechat je vidět, kde moji rodiče žili a proč odešli, podívat se do očí lidí, kteří mají vztah k ukazování nosů, vlnit si vlasy.
Minulý týden jsme se tedy setkali s mými rodiči. Můj syn chodil do jejich škol a naučil se umění starat se o rodinné hřbitovy (plastové květiny jsou přijatelné).
Zuřivě jsem vysvětloval a odpovídal na otázky týkající se americké střední školy a ghost pepřových bramborových lupínků.
Přestěhovali jsme se k hlubším kořenům, do vesnice, kde jsem strávil několik let. Pamatuji si, jak jsem seděla s matkou na břehu rustikálního rybníka a dolaďovala její příběhy o rodinné tradici, o sestřenici, která spáchala sebevraždu, ao době, kdy pásla na polích husy. Země byla stále pod komunistickou nadvládou. V 17 jsem byl znuděný a šťastný, když jsme konečně odešli – a tak jsem znovu viděl své kamarádky Judy a Melanie. Přál bych si, aby se mnou někdo zatřásl a řekl mi, abych poslouchal.
Důležitost těchto spojení mě upoutala, když jsme seděli pod jabloní v Deštné, v zahradě, o kterou se Dvořákovi starali od roku 1909. Je to asi dvě hodiny od Prahy a byla známá svým citronovým nápojem z nedaleké pramenité minerální vody, vládní nápoj, který po pádu komunismu ztratil svou přitažlivost a stal se z něj Coca-Cola a Fanta jsou k dostání v každém obchodě na rohu.
Jsou to nováčci v obci s kostelem postaveným ve 13. století. Ale každá ze tří ulic ve městě má pobočku Dvořáků.
Rodinní příslušníci, kteří zůstali ve městě, se sešli v neděli ráno Svachina (vyslovuje se svah-chin-ah) – Svačina mezi brunchem v zahradě plné modrých květin, pivoněk, šeříkových keřů a třešní.
Jeden z mých bratranců řekl: „Ach, to není jen pro tebe.“ „Děláme to každou neděli. Střídáme se, ale vždycky.“
Je tam Teta Ruzhe, teta Rose, které je 86 let a má účet na Twitteru. Tři další sestřenice („Věříš, že jsem babička?“ říká chlapík, který mě ve 14 letech naučil šňupat sparťanskou cigaretu), moji rodiče a kamarád, kteří se vznášejí poblíž.
Příběhy se většinou točí kolem Hunzovy operace žlučníku a toho, jak se Ladislav dal na jógu poté, co (konečně) přestal kouřit. Politiky se někdo dotkne jen tehdy, když jde o Ukrajinu, která je tak blízká, děsivá a povědomá.
Vždy se budeme divit, jaký by byl život, kdybychom zůstali, kdyby útlak vlády byl zmírněn vzestupem generací. Když v roce 1968 vjely do Prahy sovětské tanky a rozdrtily postupné Pražské jaro, které umožnilo mým rodičům konečně vycestovat za hranice země, věděli, že je čeká trest a ještě pochmurnější budoucnost, pokud se vrátí.
V kasinech v Nevadě našli práci při mytí nádobí a autobusových stolků. Koupili si auto. Bojovali a já se cítil osamělý.
Co když mám síť příbuzných, kteří mi pomáhají vychovávat děti? Co když zdědíme některý z domů nebo bytů, když rodinu založím jen s obsahem kufru?
„Ale mami,“ řekl nejstarší a balancoval nad šálkem turecké kávy, když se jeho židle houpala na měkké podlaze. „Tak nějak to děláme i s Kathyinou rodinou.“
Při výpravě, která nás zavedla přes oceán, pak přes pole a kopce a kilometry malých vesniček, abychom se spojili s rodinou, kterou jsme ztratili, mi můj syn připomněl milující, podporující rodinu, kterou jsme spolu ušili v hlavním městě, oblasti těžké. s lidmi, kteří přicházejí odnikud.
Můj nejmladší syn měl v té hře 10 lidí, rodinu svázaná spíše láskou a partnerstvím než genetikou. Mají „strýce“ Marka, Matta a Chrise, „tety“ a „sestřenice“, kteří se neobjevují, protože by museli, ale protože chtějí. kteří se v neděli scházejí nad bagely nebo huevos rancheros, aby si popovídali o práci, Gretchenině práci, Lukových spolužácích ve škole, nemoci tety Claudie.
Nechali jsme Českou republiku vidět sebe jasněji: naši lásku k pivu; mé široké kovářské ruce, které můj syn zdědil; Odvaha, kterou moji rodiče potřebovali, aby začali znovu sami.
Vracíme se s obnovenou vděčností za všechny sfacinas A pro rodinu, dárce a stavitele.
Nezávislý obhájce jídla. Celkový myslitel. Certifikovaný spisovatel. Televizní ninja. Profesionální tvůrce. Hip-friendly twitter feťák. Hrdý průzkumník. Bacon nadšenec.
