Jsou Češi „gaučáci“? | Radio Prague International

Známá je česká pohádková postavička „Hloupý Honza“ nebo anglicky Silly Jack. Je to prostý muž skromného původu, který nechce opustit svůj pohodlný domov. Vyhnán svými rodiči do širého světa, získává bohatství a manželku spíše štěstím nebo zázrakem než osobní iniciativou a vrací se domů, aby žil šťastně až do smrti.

Takže tohle je to, co opravdu znamená být Čech? Užijte si pivo a písničku v hospodě, nechte svět jít, nebojte se, buďte šťastní!

Statisticky vzato se tento stereotyp Čecha, který by dal přednost relativnímu pohodlí domova, než riskovat nejistou, jestli zajímavější, lukrativnější a budoucí práci někde v zahraničí, zdá poněkud pravdivý. Úřady odhadují, že ve srovnání s jejich polskými nebo slovenskými sousedy chce mnohem menší procento mladých Čechů odjet do zahraničí pracovat nebo získávat zkušenosti. Statistiky však mohou být zavádějící. Řeknu vám dva příběhy:

český plastický chirurg Bohdan Bomahach Pracuje v Americe. Vedl tým lékařů, kteří provedli první transplantaci celého obličeje ve Spojených státech. Za svou práci získal uznání a řadu ocenění ve Spojených státech i doma v České republice. Když jsem ale s tímto absolventem lékařské fakulty Ballack University v Olomouci mluvil před časem v Bostonu, nezajímaly mě detaily jeho práce, ale spíše to, co přimělo rodáka z Ostravy, absolventa Ballack University, odejít z domova. bezpečně? Proč se vydat hledat nejisté štěstí a úspěch za oceán?

Spojené státy jsem měl možnost navštívit již jako student v létě 1992 a poté v roce 1993 díky studentskému výměnnému programu. Měl jsem z první ruky zkušenost s tím, jak je medicína provozována a regulována zde ve Spojených státech. Uvědomil jsem si, že možnosti školení a postgraduálního studia byly to nejlepší, co jsem měl do té doby možnost vidět. A tak mě přirozeně napadlo vrátit se do USA a podíval jsem se na možnosti získání postgraduální kvalifikace zde. „

Chvíli to trvalo, ale Bohdan se v roce 1996 vrátil do Bostonu:

„Vystudoval jsem lékařskou fakultu v roce 1996 a krátce poté jsem odešel do USA bez jakéhokoli povolání nebo práce. Věděl jsem jen, že se chci zúčastnit lékařského výzkumu, abych získal ty správné zkušenosti. Už jsem věděl, že je to nezbytný předpoklad pro jakoukoli akademickou práci.“ Rozhodl jsem se jet do Bostonu, protože to bylo jediné místo, které jsem znal. Napsal jsem do mnoha laboratoří a bylo mi řečeno, že nejsou volná místa. Věděl jsem však, že mám peníze na přežití na 3 nebo 4 měsíce, a tak jsem nabídl, že budu pracovat pro Naštěstí pro mou budoucnost jsem skončil v laboratoři plastické chirurgie zde v Brigham and Women’s Hospital Mým nadřízeným byl shodou okolností můj budoucí šéf profesor Erickson, který podstoupil úplně stejnou proceduru, když přišel ze Švédska do USA.

„Myslím, že nejvíc na něj zapůsobila moje touha pracovat zadarmo. Upřímně řečeno, nečekal, že člověk z České republiky bude pro takovou práci dostatečně kvalifikovaný a zároveň tak nadšený a motivovaný, že bude ochotný utratit své úspory jen proto, aby dokázal, že to dokáže, myslím, že to byl rozhodující okamžik.Později, když jsem tvrdě pracoval a dosahoval dobrých výsledků, jsem byl schopen získat potřebnou podporu, abych získal pozici při zvažování chirurgického výcvikového týmu. “

Bohdan Pomahach, plastický chirurg, který to, jak se říká, opravdu „vyrobil“, rozhodně není sám. Ministerstvo vnitra odhaduje, že v roce 2022 žije a pracuje v zahraničí 200 000 až 250 000 držitelů českých pasů. Toto číslo je mnohem nižší ve srovnání s čísly před Covidem. Také toto číslo nezahrnuje více než dva miliony dalších Čechů, kteří se narodili v zahraničí nebo mají české předky a zachovali si vazby se starou zemí. Samozřejmě, že není mnoho z nich tak prominentních a úspěšných jako Bohdan Pomahac, ale navazují na dlouhou tradici Čechů, kteří v žádném případě nebyli „blbci“:

Ale potřebujete opustit domov, abyste hledali nové příležitosti a zlepšili svůj život? Zde je můj druhý příběh o české ženě, která vyměnila bezpečnou a pohodlnou akademickou práci za riskantní nový začátek a nikdy se neohlédla.

Jitka Hloušková Nyní je vydanou autorkou: její první kniha, částečně autobiografická, je o ženě středního věku, která hledá a nachází změnu s pomocí dobrého přítele v Londýně. Je také úspěšnou profesionální koučkou, která se po úspěšné akademické kariéře rozhodla osamostatnit. Několik let vedla Jazykové centrum Univerzity Pardubice. Tady je malé upozornění: Jitku znám od doby, kdy jsme byli studenty angličtiny v 80. letech. Spolupracoval jsem s ní na některých projektech výuky angličtiny pro akademiky Univerzity Pardubice. Věděl jsem však, že píše knihu, a byl jsem opravdu překvapen, když mi před časem při obědě řekla, že opouští tuto relativně bezpečnou a vysoce profilovanou pozici, aby se stala spisovatelkou a koučkou na plný úvazek. Přiznává, že to chtělo trochu odvahy:

„Nebylo to snadné rozhodnutí a chvíli mi trvalo, než jsem to udělal. Přemýšlel jsem o všech pro a proti, a samozřejmě je snazší udělat takové rozhodnutí, když je vám 20 nebo 30 let, než když nám Ale dostával jsem různé příznaky, včetně neklidu a necítím se dobře.“ Fyzicky dobrý.

„Důležité je, že by bylo těžké udělat toto rozhodnutí, kdybych na to byl sám. Měl jsem podporu své rodiny a přátel. Dokonce jsem se rozhodl kontaktovat terapeuta, ale rychle se ukázalo, že potřebuji změnu. Trénuji sám teď, ale hledal jsem podporu jiného kouče, který mi pomohl zvládnout Přesun z akademického světa, kde jsem byl zaměstnancem s určitými výhodami, do úplně jiného světa samostatné výdělečné činnosti. To vše jsem potřeboval zvládnout.“

A co pochybnosti? Probouzíte se uprostřed noci a přemýšlíte, zda jste udělali správnou věc?

„Samozřejmě, že existují pochybnosti, stejně jako probuzení uprostřed noci! Dobré je, že nemám žádné pochybnosti o tom, zda bylo rozhodnutí správné. Říkám jim svými vnitřními kritiky. To nebude fungovat, jsem Jeden říká: Na to jsi moc starý!“ Jiný říká. Nemám dost zkušeností.

Jako každý freelancer mám své ‚nedostatky‘. Někdy se zdá, že vše jde dobře a vypadá skvěle, pak se nevysvětlitelně objeví něco jako blok, není komu volat, psaní je těžké a já mám zase pochybnosti, jestli to dokážu zůstaň naživu. Naštěstí pro mě taková období vždy pominula. Obecně si myslím, že si prostě musíš zvyknout na to, že se tvůj život stane nepřetržitým procesem nikdy nekončícího učení. Ale je to něco, co mě vždy bavilo a bylo stále mám touhu naučit se něco nového a pohyblivého.“

Myslím, že Jitka je skvělým příkladem toho, že můžete být dobrodružní a nacházet nové a vzrušující věci, ať je vám dvacet nebo padesát a k naplnění a úspěchu nepotřebujete překročit oceán. Předpokládám, že statisticky je mezi námi Čechy spousta pověstných „gaučáků“ a „hloupých jacků“. Vždy však bylo a stále existuje spousta dalších, kteří rozhodně nejsou.