Když se Jiřina Štepničková v roce 1912 narodila, zdálo se, že se narodila pod šťastnou hvězdou. Pohledná, chytrá a talentovaná Jiřina snila o tom, že se stane divadelní herečkou, a šla za svým snem i přes otcovu hrozbu, že ji vydědí, pokud to udělá. V 17 letech dostala mladá Štepničková svou první roli v Národním divadle ao rok později byla pozvána do souboru. Ve 24 letech se rozhodla pokračovat ve své kariéře ve slavném pražském Divadle na Vinohradech, kde ji přivítali s otevřenou náručí. Filmoví producenti v ní brzy objevili talent pro stříbrné plátno a za svou dvacetiletou kariéru hrála nebo spoluúčinkovala ve více než 50 českých filmech.
Kromě toho, že byla chytrá, byla velmi zásadová. Když během války přicházely nabídky, aby si zahrála v německých filmech, odmítla to s čistým svědomím. Po válce odjela na studijní pobyt do Londýna, kde se jí narodil jediný syn Jiří. Byl synem akademického malíře Jana Samce, ale jeho rodiče se nikdy nevzali a brzy se rozešli. Hrdá a nezávislá Štepničková se v roce 1948 vrátila do Československa, kde plánovala vychovat svého syna jako svobodná matka.
Jelikož se nikdy neklaněla nacistům, stála před komunisty vzpřímená a zásadová. Opakovaně odmítala nabídky účinkovat v komunistických filmech a rozzuřila komunistické úřady, když se na jevišti během jednoho ze svých divadelních představení modlila za Československo. Komunistická tajná služba se rozhodla na ni nastražit past; měla sloužit jako příklad těm, kteří si mysleli, že se vzepřou režimu.
Napsali falešný dopis od Františka Cape, producenta, se kterým spolupracovala a kterému důvěřovala, a zvali ji, aby utekla do západního Německa, kde ji obsadil do jednoho ze svých filmů. V dopise stálo, že jí pomůže překročit hranici pašerák. Štepničková, která už neviděla život pro sebe a svého syna v komunistickém Československu, uvěřila.
Bylo to tragické rozhodnutí. Převaděč zmizel těsně u hranic a Štepničkovou a jejího čtyřletého syna obklíčili komunističtí pohraničníci. Byla uvržena do vězení a její syn byl umístěn do sirotčince.
Soudní proces v roce 1951 připomínal jiné tehdejší doby, třeba ty s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským. Komunistická hysterie kolem toho byla taková, že řada jejích kolegů herců a hereček z jejího milovaného vinohradského divadla podepsala petici za její usmrcení za vlastizradu. Soud skončil za dva dny a Štepničková dostala patnáctiletý trest. Později se ukázalo, že byla jednou z obětí komunistického plánu zvaného Generální prevence.
Prosby tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého o udělení milosti od režiséra Martina Friče, výtvarníka animovaných filmů Jiřího Trnky a dalších se ukázaly jako bezvýsledné. Štepničková byla propuštěna z komunistického vězení o deset let později, pouhé dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960. Jen jeden z bývalých kolegů, kteří ji vyzývali k smrti, měl odvahu postavit se jí a omluvit se.
Film vyprávějící její tragický příběh je založen na stejnojmenné životopisné knize, ale podle režiséra Viktora Polesného se největší inspirací stala mnohahodinová setkání se synem Štepničkové Jiřím, který mu poskytl osobní svědectví o tragédii viděné prostřednictvím oči čtyřletého a později dítěte označeného za syna zrádce.
Obecný hudební guru. Vášnivý myslitel. Milovník popkultury. Vášnivý fanoušek zombie.
