10 zásadních filmů české nové vlny

„Průměrnost nikdy nezmizí – ale doufám, že ani ti, kteří po ní touží
vyzvat ho.– Miloš Forman

Česká kinematografie se divákům představuje již od prvních let 20. století, ale jako všechny tradiční umělecké metodiky vyžadující pravidelnou revizi, i kinematografie v regionu zažila svou vlastní revoluci s nástupem mladých snílků, jakými byli mimo jiné Miloš Forman nebo Věra Čitilová. Česká nová vlna nemá jednotný umělecký styl, ale vyznačuje se rozmanitostí subverzivních mistrovských děl, od avantgardních děl až po černé komedie.

Foreman jednou vysvětlil: „Myslím, že se člověk narodí s nějakými vadnými geny. Od dětství mě fascinovalo hraní a divadelní práce. Moje první zkušenost jako divadelní major byla docela surrealistická. Bylo mi 6 let a to bylo těsně před 2. světovou válkou A jednoho nedělního odpoledne mě rodiče vzali do kina, kde se promítala němá verze nejslavnější české opery Výměnná nevěsta Smetanova… První píseň zná v zemi každý. a najednou celé publikum začalo zpívat tomuto němému filmu. Bylo to kouzlo. Neskutečné, ale bylo to kouzlo. Byl jsem závislý.“

Řekl: „Ve své kariéře jsem měl velké štěstí ve všech různých krocích. Když jsem v 50. letech nastoupil na filmovou školu na pražské akademii, byly to nejtěžší časy v komunistických zemích. Ideologická kontrola nad společností byla téměř Stalo se to, že mnozí báječní spisovatelé a režiséři najednou začali mít nelibost vůči autoritám, protože se nepřizpůsobili ideologii a bylo jim zakázáno publikovat nebo točit filmy… Milan Kundera byl můj mistr literatury. Je frankofil, tak nás donutil číst francouzské romány jako nebezpečné vztahy, kterou jsem vyrobil po mnoha letech jako Valmont. „

V rámci našeho týdenního highlightu o světové kinematografii se podíváme na některá závěrečná díla České nové vlny, abychom pochopili jedinečné umělecké cítění tohoto důležitého hnutí v dějinách kinematografie.

10 zásadních filmů české nové vlny:

slunce v síti (Stefan Uhr – 1962)

Jeden z vrcholů české nové vlny, slunce v síti Představuje odchylku od filmů socialistického realismu, které byly v zemi populární. Dokázal, že pokud lze kinematografii použít jako nástroj propagandy, může to být také skvělý způsob, jak lidem ukázat pravdu tím, že kritizuje vládnoucí moc a experimentuje s pravidly média.

Je to poetický příběh o tom, jak moderna destabilizovala mladé lidi a přiměla je skrývat své obavy za závoj satiry a obrazoborectví. O’Hareovo dílo bylo ovlivněno italským neorealismem a některými dalšími současnými evropskými filmovými postupy, které později inspirovaly filmové studenty v zemi k propagaci nové vlny.

Když přijde kočka (Vojtěch Jasný – 1963)

Tento fantasy film z roku 1963 představuje (velmi rozkošnou) kočku Mukul ve slunečních brýlích, která přijíždí do vesnice s kočovným cirkusem. Jasni testuje důležitost barev v kině tím, že zaplavuje vesničany barvami, které odrážejí jejich skutečné pocity, když se kočce sundají brýle. Ten rok film získal dvě hlavní ceny na filmovém festivalu v Cannes.

Režisér prozradil: „Nikdy jsem, ač jsem komunista, neubližoval lidem, pokud jsem to věděl a chtěl, a pak, když jsem viděl, že je to dogmatické a jsou tam zvěrstva, byl jsem proti tomu a když jsem to dělal s Jan Werich a my jsme se připravovali [When the Cat Comes]Říkám mu: Mr. Jane, chci odejít z party, protože už to nedělám. Řekl mi: „Jasku, kdo nám pomůže?“ Takže jsem zůstal na večírku a jinak jsem byl v odboji.“

mas noc (Jan Němec – 1964)

Váš první celovečerní film pro váš spánek, mas noc Částečně inspirováno autobiografickým románem Ernouchta Lustiga Temnota nemá stín. Vykresluje intenzivní a srdcervoucí příběh dvou židovských chlapců, kteří se snaží uprchnout před nacisty. Pamatuje se na ni díky filozofickému zkoumání lidského stavu i jeho záhadnému konci, kdy odmítá prozradit, zda chlapci žijí nebo umírají.

„Bylo jen několik filmařů, kteří považovali film za speciální médium pro vyprávění,“ řekl Nimke. „Většinou mě ovlivnil francouzský režisér Robert Bresson, kterého si hluboce vážím, stejně jako Alain Resnais, Luis Buñuel, Ingmar Bergman a Federico Fellini. Jejich filmy lze vyprávět jako příběhy, ale hlavní zážitek je převzat z filmu samotného.“ .“

intimní osvětlení (Evan Baser – 1965)

Tato komedie Evana Basera z roku 1965 vypráví příběh dvou hudebních přátel. Peter, úspěšný violoncellista žijící v Praze, se rozhodne navštívit své rodné město a setkat se se svým kamarádem z dětství Pampasem, který tam zůstal a živí se jako místní učitel hudby. osciluje mezi humorem a smutkem, intimní osvětlení Je to důkaz vynalézavosti české nové vlny.

Režisér řekl: „Myslím, že strana byla znepokojena, když viděla na plátně vyobrazené obyčejné lidi se všemi jejich slabými a silnými stránkami. Myslím si, že také preferovali, aby na ně útočili přímo, než aby je úplně ignorovali.“

„Před zásahem jsme se s Milošem sešli, abychom probrali, jak dělat dobré filmy v této mizerné zemi. Vzali jsme papír a napsali několik bodů jako ‚Měla by to být komedie‘, protože komunistická strana a cenzura byly ke komedii tolerantnější.“ „

Pozorně sleduje vlaky (Jerry House – 1966)

Jeden z nejslavnějších filmů české nové vlny, tento krásný příběh o dospívání sleduje potíže mladého muže pracujícího na vesnickém nádraží v Němci okupovaném Československu za druhé světové války, který se chce zapojit do odboje. udělat dojem na dívky. Menzelovo mistrovské dílo získalo v roce 1968 Oscara za nejlepší zahraniční film.

Menzel přiznal: „Jsem rád, že jsem žil ve společenství s Milošem Formanem, Věrou Chitilovou, Ivanem Basserem, Janem Němcem atd. Je mi ctí, ne proto, že bych miloval všechny jejich filmy, ale proto, že natočili skvělé filmy a protože jsou tak poctiví filmaři.“

„Nikdo nedělá kecy, ale já. V Německu jsem natočil komerční komedii, protože mi dobře zaplatili, ale neuvědomil jsem si, že by se na to lidé ve skutečnosti dívali. Nevím, nemyslím si, že by Foreman a tito lidé udělat takovou věc.“

Sedmikrásky (Věra Čitilová – 1966)

Vysoce experimentální film, který v sobě zahrnuje prvky komedie, dramatu a surrealismu, Sedmikrásky Vzpoura vypráví o dvou mladých dívkách, které se rozhodnou, že už mají kolem sebe dost dekadence, a pustí se do nebezpečných žertů z torpédoborce. Režisér pojal její práci jako „hřbitov negativního životního stylu“.

Chitilovou přitahovala cesta režisérky především proto, že neviděla díla, která by odrážela její umělecké cítění. Na dotaz správní rady filmové akademie jim mladí kluci říkají, že nesouhlasí s kvalitou filmů, které natočili, a právě proto chce být režisérkou. Podle samotné Cheilové to byla „velmi horká konvice a nelze ji odmítnout.“

hasičský míč (Miloš Fuhrmann – 1967)

Toto komedie-drama z roku 1967, které je posledním Foremanovým filmem natočeným v jeho rodné zemi předtím, než proťal celou zemi během sovětské invaze, paroduje taktiku komunistické strany a učí nás, jak přijmout absurditu. Odehrává se v malém městě a zaznamenává katastrofy, které se staly na každoročním plese místních hasičů. Bylo zaznamenáno použití neprofesionálních herců a také vlivná politická alegorie.

„Co na tom vidíš hasičský míčForman řekl: „Byla to reakce celé mé generace v Československu na hloupost a industrializaci takzvané socialistické reality, ve které jsme žili. Všechno to bylo tak falešné, všechno byla propaganda. Takže naší reakcí bylo nasadit skutečné lidi.“ obrazovka, skutečné tváře.“

Holocaust (Juraj Hairs – 1969)

Hertzova temná komedie z roku 1969 podle románu Ladislava Fuchse se odehrává v Praze 30. let 20. století za nacistické okupace. Pokouší se pochopit šílenství okolního politického klimatu prostřednictvím znepokojivého příběhu profesionálního krematoria, které ospravedlňuje stát se masovým vrahem prostřednictvím buddhistické filozofie. Film byl po premiéře zakázán komunistickou stranou a nyní se má za to, že původní konec filmu byl ztracen.

Herz vzpomíná: „Když jsem studoval na katedře loutek, měli studenti filmu v rámci studia na FAMU promítání různých filmů. Samozřejmě mě velmi zajímalo sledování filmů, ale nesměl jsem tam chodit, protože jsem studoval v loutkové oddělení.

„Vždy jsem chodil do místnosti, když byla opravdu tma, takže jsem nebyl vidět. Ale bylo to těžké, protože někdy zapnuli světla, když už byl film zapnutý, a vykopli lidi, kteří tam neměli být.“ Ale mohl jsem sledovat spoustu filmů.“

Ptáci, sirotci a blázni (Juraj Jacobescu – 1969)

Tato fantastická komedie z roku 1969, silný komentář Juraje Jakubiska o stavu postmoderny, představuje tři osoby, které bez ostychu osiřely válečným násilím. Odehrává se v blíže nespecifikovaném čase a místě a sleduje jejich infantilní regresi, když si dospělí osvojují dětské mechanismy zvládání, aby přežili ztrátu tradičních systémů podpory.

Režisér komentoval stav současné kinematografie slovy: „Nejdůležitější je příběh. Ano, počítače umí i dokonalé vizuální efekty, ale musí to mít nějaké srdce a nějaký příběh. Všechno je už natočené, takže Je velmi těžké diváky překvapit. Ale je toho hodně. Jsou to talentovaní umělci a já stále upozorňuji, že obstojí ve zkoušce tímto obtížným způsobem.“

Valerie a její týden zázraků (Yaromell Gers – 1970)

Přestože je toto mistrovské dílo ze 70. let považováno za surrealistický fantasy horor, vzpírá se všem hodnocením. Film podle stejnojmenného románu Vytozlava Nezvala z roku 1935 předkládá snovou vizi mladé dívky žijící s babičkou a líčí její sexuální probuzení prostřednictvím vystoupení svůdných kněží i upírů.

Dílo Vitoslava Nezvala bylo podle úvodu románu poctou „starověkým pohádkám, bájím a romancím“. To, co ho přitáhlo ke zdrojovému materiálu, vysvětlil Giresse, byl „styk reality a snu, děsivý konflikt mezi hrůzou a humorem“.